Masakr na ministerstvu
Médii proběhla zpráva, že ministerstvo kultury snížilo tento rok výdaje na tzv. živé umění, tedy na grantové programy o 35%, následovala mediální přestřelka mezi umělci a institucí, ministerstvo se hájí světovou krizí, umělci připomínají, že má ale pouze o 6% menší rozpočet než loni a na svůj chod si navýšilo 17 milionů, koná se demonstrace (vtipně v den, kdy je zahájeno Fórum pro kreativní Evropu, které pořádá ministerstvo kultury). Po kratší době – jak je v Čechách zvykem – vše vyšumí (rozuměj: novináři nepíší, veřejnost se nezajímá, neziskovky mají menší příjem).
Řeč čísel je přesná, ale často si pod ní člověk nedovede mnoho konkrétního představit. Není ovšem nic jednoduššího, než navštívit stránky ministerstva a podívat se na výši a množství přidělených dotací. To se čísla proměňují v konkrétní projekty.
Zatím jsou tu výsledky z oborů: profesionální divadlo (v rámci profesonálního divadla rozhodují dvě samostatné komise, jedna má na starosti tanec a pohyb, druhá činoherní divadlo, obě komise mají jiné členy a mohou se rozhodovat na základě různých kritérií), dále je zveřejněn hudební a výtvarný obor. Už první pohled do tabulek napovídá, že je to masakr.
V oboru činoherního divadla na krácení rozpočtů doplatily především regionální, ale i některé pražské festivaly, nulovou dotaci tedy získali např.: Dítě v Dlouhé, studentský Zlomvaz, brněnský 9. festival divadla Líšeň nebo Redfest, chebské Divadlo jednoho herce, ústecký Kult, Unijazz nezískal dotaci ani na Babí léto v psychiatrické léčebně v Bohnicích, ani na festival v Boskovicích. Všechny tyto festivaly se konají již několik let a staly se důležitými body na kulturní mapě českých regionů, řada z nich svůj regionální charakter překročila. Dohromady na festival žádalo 42 různých organizátorů, příspěvek jich získalo pouze 7.
Na celoroční činnost získalo nejvíce divadlo Líšeň a divadelní spolek Kašpar – oba shodně po 800.000,- Kč, např. Strašnické divadlo by mělo vystačit s 300.000,- Kč, nový brněnský prostor Buran Teatr na dotaci nedosáhl vůbec. (Ministerstvo samozřejmě není jediný zdroj dotací pro tyto kulturní subjekty, ale je to zdroj velice důležitý, obzvlášť pro regionální kulturní organizátory.)
Komise činoherního divadla vybrala ve zvláštním režimu několik prioritních akcí a těm byla udělena – oproti ostatním – dotace v podstatně vyšším řádu, jedná se o velké a prestižní festivaly: mezinárodní Divadlo v Plzni a Pražský festival německého jazyka, shodně získaly po 2.275.000,-Kč. Takto vysoké částky jsou ale zcela mimořádné a týkají se pouze zmíněných prioritních událostí.
Druhá komise, která se zabývá tanečním a pohybovým oborem, dokonce rezignovala, protože se nechtěla podílet na rozdělování tak nízkého objemu peněz, členové komise by si přišli jako likvidátoři. Konečné částky tedy u pohybových a tanečních projektů ve výsledku určili úředníci. V pohybovém divadle byly spíše úspěšnějšími projekty festivalů a žadatelé o grant na celoroční činnost. Z 22 festivalových projektů obdrží příspěvek 14 z nich, z toho 9 ale pouze ve výši 50.000,- Kč. Z 18ti žádostí na nový inscenační projekt (tedy vznik nového představení) jich je podpořeno pouze 6
Pozdě a málo
Rád bych připomněl některým křiklounům, kteří vnímají umělce jako darmožrouty s nastavenou rukou, aby si zkusili promítnout výšky udělených částek a porovnat je např. s dotacemi pro malé a střední firmy ministerstva průmyslu. Částky udělované ministerstvem kultury jsou v této konkurenci zanedbatelné.
Nevyčítám komisím, ani konkrétním úředníkům zmiňované výše příspěvků, je jasné, že k redukci musí na základě celkového rozpočtu dojít. Je ale otázka, proč je rozpočtová redukce mířena do oblasti, ve které již tradičně bývá nejméně peněz. To je rozhodnutí a odpovědnost ministra.
Pohled na zveřejněné výsledky ovšem prozrazuje ještě jeden důležitý aspekt: jestliže je v dubnu známo, jak rozhodlo ministerstvo v oblasti divadla, výtvarného umění a hudby, stále ještě není jasné, jaké částky rozdělí zahraniční odbor a zmiňovaná literatura! Přitom hovoříme o projektech, které jsou plánovány pro letošní rok. Takže např. periodicky vycházející časopisy vydávají svá čísla, ale stále neví, jestli na ně vůbec mají peníze. Nemluvě o tom, že žádné peníze nemusí mít na účtu. Řada kulturních akcí, které proběhly na začátku roku, tak v podstatě nevěděla, s jakým rozpočtem vůbec může pracovat. Organizace s celoročním provozem žijí až do dubna na dluh (a nebo ještě déle). To jsou podmínky, které znemožňují normální fungování již samy o sobě.
Z jednoduchého pohledu na výše zmíněné tabulky není těžké odtušit, že nám tu něco uniká, něco důležitého. Přirozeně nelze očekávat, že všichni žadatelé budou uspokojeni, jsou tu uplatňována výběrová kritéria a grant je konec konců soutěž. Uplatní se pouze ti, kteří komisi přesvědčí. Na druhou stranu je evidentní, že řada projektů, které by za standardních podmínek podporu získaly, vyšla tentokrát naprázdno.
Literatura v ohrožení
Nejvýraznější škrty jsou hlášeny v oblasti literatury. Jak jsem psal, literární okruh doposud není zveřejněn, údajně se podařilo jeho rozpočet částečně navýšit, přesto je na krácení nejvíce škodný (původní zpráva zněla, že zde zůstalo ještě méně než 65% dotace z minulého roku). Řada literárních časopisů, které už nyní živoří na okraji svých existenčních možností, je tímto zkrácením posílána do pekel zániku. Ministr Jehlička má ovšem pro každého řešení, radí, aby literární časopisy hledaly úsporná opatření (např. slučovaly redakce) a jiné zdroje financování. Bezelstnost, se kterou tak hovoří, jasně ukazuje, že to je člověk, který nemá o fungování literární scény v Čechách ani páru. V rozhovoru pro Lidové noviny říká, že je tu literárních časopisů moc. Nedivil bych se, kdyby takový názor měl např. ministr dopravy, ale kultury…
Jehlička škrty v grantových programech brání tím, že stát má velký dluh vůči památkám a ty jsou nyní na pořadu dne. Argumentuje také tím, že díky rekonstrukcím dostává v době krize práci řada firem a řemeslníků. Vážím si snahy ministra pomoci řemeslníkům, nerozumím tomu, proč to musí dělat na úkor umělců. Tvrdí, že minulý rok byl finančně vůči kultuře velmi vstřícný a nemůžeme tento rekordní rok považovat za normu. Skutečností ale zároveň zůstává, že rozpočet na kulturu stále vězí (a bylo tomu tak i minulý rok) hluboko pod 1% HDP, které by podle programového prohlášení vlády mělo připadnout kultuře.
Především se tu ale jedná o základní nepochopení toho, co nazýváme živým uměním a kulturními statky, které již vznikly. Ministrova slova vypovídají o nepochopení kultury jako organického a zacykleného celku. Živé umění vytváří hodnoty pro další generace. Památky, obrazy, sochy, hudební skladby ani literární díla minulosti bychom tu dnes neměli, kdyby se naši předci zaměřili pouze a jen na konzervaci, tedy ochranu již vzniklých děl. Naštěstí se tu vždy našla řada donátorů, iniciátorů či objednavatelů, kteří podporovali vznik něčeho nového (právě těch věcí, na které se jezdíme dívat na výlety, nebo je pozorujeme v galerii, či si na ně koupíme lístky do opery). Škoda, že instituce, která by tuto úlohu měla primárně zastávat dnes, se k ní chová takto macešsky, co nám tu asi zbyde? (A co by nám při optimální podpoře zbýt mohlo?)
Zde link na stránky Iniciativy Za Česko kulturní .