Pracuje v malém kulturním centru v městě Aarhus,
snaží se propagovat divadlo, kde diváci zažijí něco víc než jen mluvící postavy
na jevišti (tedy např. pohyb, tanec, výtvarné umění, autorskou výpověď,
interaktivitu, instalace či nová média). V Entré Scénen (nomen omen název)
dávají příležitost mladým umělcům pro jejich autorské projekty. Jak Sigrid a
její kolega Jesper říkají, umělci nemusí být ještě zcela rozkvetlí, ale musí
mít v sobě něco, co právě kvete, co roste, co vzniká.
Sigrid jsem prvně viděl na vlastní oči v Budapešti. Po
mnoha konferenčních hovorech přes Skype, po výměně stovek mailů a desítek
klasických dopisů jsme se tam sešli všichni, kdo vytváří náš společný
mezinárodní projekt. Je nás dohromady 6 partnerů a krom Čechů a Dánů je tu také
zastoupeno Maďarsko, Polsko, Slovinsko a Slovensko.
Když jsme sepisovali žádost o příspěvek z programu
Culture (jediný program Evropské unie zřízený na podporu umění), hledali jsme
partnery z blízkého okolí, ze střední a východní Evropy. Zároveň jsme
stáli o pár organizací ze západu – nikdo z Německa ani Rakouska ale
neodpověděl, jen staří přátelé z malého dánského divadla se ozvali, že by
s námi do projektu šli.
Sigrid a její kolega Jesper mají moc hezký humor, někdy to
ovšem vypadá, že si legraci děláme my z nich.
Po únavném schůzování sedíme v kavárně na jedné
z budapešťských ulic, pijeme pivo (Sigrid) a džus s vodou (já).
Vyprávím, že v Praze teď prochází kulturní neziskovky auditem. Nevíme
zatím, kdo ho bude dělat, jestli je to vůbec firma, která má zkušenosti
s neziskovým sektorem… Sigrid říká, že taky měli audit, ale dělala ho
společnost, která se specializuje na kulturní organizace, jinak by to ani
v Dánsku nešlo. Třeba budou mít pražská divadla, galerie a orchestry
štěstí… (někde prý auditor označil za neefektivní, když před každým
představením převěšují světla, vyměňují filtry a směrují je, nechápal, že každé
představení má jiné svícení a jiné potřeby).
Popisovali jsme konferenci v Parlamentu ČR, konanou
v návaznosti na evropské předsednictví a evropské fórum kreativity.
Dorazili iniciátoři občanských aktivit, ředitelé divadel, galerií, teoretici
umění i sociologové a filozofové. Z poslanců přišla pouze Kateřina
Jacques, která měla nad projektem záštitu.
Podezírám Sigrid, že nám všechno, co říkáme, nevěří.
Vyprávíme o radním pro kulturu Milanovi Richterovi v Praze, jehož jedinou
aprobací pro obor je diplom ze zemědělské univerzity. O ministrech kultury,
kteří nejsou schopni chápat kulturu komplexně, ale protěžují vždy ten obor, ze
kterého sami pochází (v případě, že přichází alespoň z nějakého kulturního oboru). Přikávě dáváme k lepšímu historky o ministrovi kultury Jehličkovi, který se odmítal sejít s větší skupinou lidí
s odůvodněním, že na ministerstvu nemají dost velkou zasedací místnost a věnoval se místo
návrhům kulturní legislativy zákonu, ve kterém požadoval instituci celoživotního,
nezrušitelného manželství.
Sigrid se ptá, jaká strana teď sedí ve vládě? No, jak bychom
ti to vysvětlili…, mrkáme na sebe s kolegyní. Když jsme přesedali Evropě,
tak vláda padla… no, to bylo tedy trapné… Vyhlásili se předčasné volby a
ustanovila se úřednická vláda. Volby měly být na podzim, ale jeden poslanec
podal stížnost u Nejvyššího soudu a napadnul je… A teď tedy víme, že volby
budou až na jaře… Ale úřednická vláda chce změnit mandát, možná sama rezignuje,
protože nechce, aby prošel rozpočet s příliš velkým deficitem.
A kdo chce rozpočet s velkým deficitem? ptá se Sigrid.
Politické strany v parlamentu, odpovídáme.
Sigrid přemýšlí a na její klidné, baculaté, severské tváři
se objeví několik vrásek na čele. Dostávám strach. Mám pocit, že jsme se právě v jejích
očích dostali na roveň neznámých republik kdesi v Africe, jejichž kultura
a společnost funguje podle zcela neznámých pravidel. A to s námi má
realizovat projekt, do kterého vkládají desítky tisíc eur.
Pokud žijeme v nějaké realitě, neuvědomujeme si
dostatečně její absurditu. Ale v okamžiku, kdy o ní vyprávíme někomu, kdo
mimo tuto realitu a mimo tuto absurditu žije, vyjeví se nám obojí
v odzbrojující nahotě. Nikdy předtím jsem si neuvědomil, v jak směšné
a neuvěřitelné situaci jsme. Jak mohu očekávat, že se změní situace
v umění a kultuře (nemluvím vůbec o jejich financování, ale o jejich
chápání, uchopení a aplikaci v rámci společnosti), pokud nefungují
základní společenské a politické principy? Teprve poté, co jsme politickou
situaci převyprávěli Sigrid krok po kroku, uvědomil jsem si, jak exoticky na ni
musíme působit.
Tento text může končit jednou dobrou zprávou: Sigrid se po
návratu z Budapešti do Dánska ozvala a pokračujeme v realizaci
společného projektu. Neutekla.
Nadnárodní projekty a projekty mobility znamenají evidentně
přínos pro obě strany. Východoevropská strana se seznámí s rozvinutějším
způsobem podpory umění, vícezdrojového financování, ukotvení kulturních aktivit
do širšího kontextu, s progresivními uměleckými proudy a umělci, kteří
mají možnost rozvíjet své všestranné schopnosti, místo aby si přivydělávali
někde na baru. Západoevropští pořadatelé zas získají trochu adrenalinu, napětí
a snad si připomenou poetiku absurdního divadla.
PS: Na začátku jsem si myslel, že Sigrid je mužské jméno,
spojilo se mi se jménem slavného wagnerovského reka Siegfrieda. Notuji si tedy
oslavnou árii, kterou o něm zpívají dcery Rýna: „Sigrid, Sigrid… so schön, so stark, so ehrenwert…“