Babička a děda
Moji prarodiče nikdy nedají dopustit na komunisty. Vnímají je jako sílu, která je vytáhla z bahna společnosti. Dala jim práci, pocit důstojnosti (moje babička si dodnes chválí, že nemusela nikomu dělat služku), budoucnost. V padesátých letech byli mladí, zakládali si rodinu, vytvářeli domov v pohraničí, které skýtalo tolik možností. Jak to, že neviděli, co se kolem děje? ptám se často. Ale to není správná otázka, dokážu pochopit, že nedovedeme rozumět době, jejíž jsme součástí, proto se raději ptám: Jak to, že nevidí ani teď, co se dělo tenkrát?
Může za to jejich věk? Jejich inteligence? Sociální postavení? Komunistická ideologie? Transformace do kapitalismu? Limity svobody? My?
Rok na vsi
Babička s dědou bydlí v menší obci v Jižních Čechách, daleko od jiných příbuzných, mých rodičů i mě. Nikdy se nepřestěhují blíže, jsou příliš fixovaní na svůj dům a kraj. Děda je několik let jen částečně pohyblivý, za hodinu dojde na náměstí za pomoci francouzských holí, nebo tam dojede za 20 minut na elektrickém vozíku. Do autobusu nevystoupá po schodech. Babička občas do okresního města zajede, ale cestování ji čím dál víc vyčerpává.
Pokud si ovšem chtějí vyzvednout peníze z bankomatu, mají možnost jen v 15 kilometrů vzdáleném městě. Babička, která je pohyblivá, se ale operací s kartou bojí.
Jednou měsíčně pořádá místní Svaz invalidů setkání, ale protože je v salonku restaurace, který je umístěn v prvním patře, děda se nahoru po točitém schodišti nevyškrábe.
Pokud nepracují na zahradě, mohou počítat letadla na nebi.
Na delší projížďky s elektrickým vozíkem si děda netrufne, protože mu nikdo nebyl schopný říct, jak dlouho vydrží baterie.
Co odešla magistra z místní lékárny na dovolenou, je lékárna zavřená.
Rehabilitační sestra si účtuje kromě masáží a péče také cestovné, takže samotná cesta z města a zpět vyjde na 600,- Kč.
Děda a babička tak sedí přes den u stolu, listují katalogy Billa, Interspar a Albert, které jim chodí zdarma do schránky, a mají pocit křivdy, protože lidé ve městě se mají lépe. Mají totiž supermarkety se spoustou levného zboží.
Večer se dívají na zprávy na Nově a mají pocit, že tento svět a tato republika se řítí do pekel.
Toto jsou lidé, kteří dávají komunistické straně s údivbudící pravidelností svůj hlas.
Eva a Vašek a hrnce Zepter
Vzpomínám na dokument s Janem Burianem, který portrétoval zpěvačku z dua Eva a Vašek. Tenkrát jsem této děsivé teleshoppingové dvojici vše odpustil. Zástupy seniorů, které proudily na jejich koncert v Soběslavi, byly výmluvným svědectvím o tom, kdo se v této zemi věnuje starým lidem. Ať na nich klidně zbohatne, pořád to ještě dělá v přijatelných mezích.
Žijeme v době, která nám i seniorům nabízí tolik. Můžeme (můžou) cestovat, vzdělávat se, seznamovat se. Ale co nabízí tato doba těm, kteří již nemohou? V hnusném zapadákově bez nízkopodlažních autobusů, v zapadlé vesnici bez infrastruktury a příležitostí.
Zůstává jen nabídka hrnců, péřových dek a dek z ovčí vlny, supermoderních vysavačů a přístrojů na vyrušení patogenních gama paprsků z vašeho bytu. To jsou totiž aktivity, které za seniory přijedou. Pozvou je. Věnují se jim. Připraví setkání v jejich obci, navštíví je u nich v bytě.
Nedávno jsem u prarodičů jeden takový dopis nalezl, a aniž bych věděl, co přesně se zde bude nabízet, cloumal mnou vztek. Ale neměl bych spíš dané firmě, která zve na bohatý oběd, prezentaci trendů moderního vaření a v rámci oslav výročí svého založení dá každému příchozímu páru mobilní telefon zdarma, neměl bych této firmě spíš poděkovat? Nenahrazují uhlazení manažeři s manipulátorským slovníkem pouze mou a naši neschopnost věnovat se svým prarodičům, naši neochotu věnovat jim více času?
Moje babička má doma 6 vysavačů (říkám jí někdy luxová královna)… a vaše?
Zabij si svého komunistu
Komunisty bych nikdy nevolil, nedokázal bych to. Ale když někde slyším nenávistné výpady na komunisty, když si přečtu titulek Zabij si svého komunistu, tak se přidat nemůžu. Musím myslet na svoje prarodiče. Prostě je zabít nemůžu, a nechci.
O politice se spolu nebavíme, protože ani jedna strana nedovede přestat a jakákoli debata končí v rozlíceném konfliktu. Oni nikomu neublížili, oni celý život pracovali, oni nevěří tomu, co noviny dnes píší… Najednou se vidím, jak na sebe křičíme. Já a moji prarodiče, oběma přes sedmsedát, oba žijící v pocitu křivdy, oba uvěznění ve své dobrovolně zamčené kleci. Nezměním je. Ale možná jsem mohl. Možná jsme všichni mohli, pokud bychom je nenechali napospas Evě a Vaškovi, podomním prodejcům, nováckému zpravodajství a komunistické straně.
Za 20 let už komunisté mít tolik preferencí nebudou, jejich přestárlá voličská základna vymře a jak se zdá, nová nevznikne dostatečně silná. Za 20 let moji prarodiče pravděpodobně nebudou mezi námi. Ale bude se mi po nich stýskat.
PS: Jednou budou následovat Voliči komunistů 2 (Voliči komunistů z otcovy strany).