Někdy si myslím, že budově Státní opery bylo nejlépe, když v ní sídlilo Pražské německé divadlo. Uváděl se zde Wagner (a asi dobře), dirigoval tu Zemlinsky a Mahler. Dnes se tu hraje většinou Verdi a Puccini (já prostě ty autory nesnáším, všechno mi zní buď jako ucajdaný valčík nebo jako přepjaté emocionální výlevy s tunou cukru nad doporučenou denní dávku). Samozřejmě chápu, že Státní opera si musí na sebe nějak vydělat a turisté na Janáčkovu Věc Makropulos nepůjdou, ale kvalita zpracování bývá často děsivá. Vlastně bývala, protože jsem se dlouho na nic nového neodvážil, nemohu tedy soudit. Vidět inscenace těch největších operních pecek (La Traviata, Kouzelná flétna…), ve kterých za léta reprízování (bez uměleckého dozoru?) nezůstalo nic kromě nejasných aranží zpěváků a otlučených kulis, není žádný velký požitek (tím spíš za nehorázné vstupné, které tu platíte, pokud chcete také něco vidět). Proto byla Brittenova Smrt v Benátkách důvodem, proč jsem po dlouhé době do Státní opery šel.
Smrt v opeře v Krefeldu
Už jsem ji jednou viděl, jel jsem se svým přítelem asi 200 km neznámými německými dálnicemi, se zpožděním, bez mapy a s mírnou hysterií v autě. Smrt v Benátkách tenkrát dávali v divadle v Krefeldu, cenil jsem si velmi už skutečnosti, že operu z 20.století dávají v podstatě na oblasti.
Jevištní podoba krefeldské inscenace naplnila všechny mé (netušené) noční můry, jak toto dílo (ne)lze uvést. Erotický motiv lásky mezi muži se tu proměnil v trapnou příležitost, jak ukázat dostatečné množství poloobnažených chlapců na pláži, Tadzio byl sice malý, nikoli však dětský, spisovatel Aschenbach byl trapný, nikoli ovšem na konci představení, ale již od počátku. Slabý a uhrkaný sbor nepomohl vytvořit žádnou iluzi.
Nejvíc mě na krefeldské inscenaci štvalo (kromě cesty, peněz a času), že jsem se nedozvěděl nic o postavách. Děj přeci není nic složitého: skladatel má pocit, že mu nic nejde, celý svůj život zasvětil řádu, pořádku a disciplíně, na hřbitově v domácím Mnichově se rozhodne pro cestu do Benátek, Benátky jsou ovšem plné nepříjemných překvapení, kromě jednoho: mladého chlapce Tadzia, který skladatele – aniž by spolu jedinkrát promluvili – okouzlí. Stává se jeho studijním materiálem pro úvahy o dokonalosti, kráse a estetice. To je ovšem v Benátkách jediné rozptýlení, ukáže se, že Benátky jsou zamořeny cholerou (italské úřady tuto informaci turistům tají v obavě o ztrátu zisků). Aschenbach se o choleře dozví, nedovede ale rodinu Tadzia varovat (ztratil by ji definitivně), nechává se omladit u místního kadeřníka a umírá na pláži při pohledu na božského chlapce. Umírá jako šašek, zmalovaný, s obarvenými vlasy, v nedůstojné honbě za vlastním mládím a krásou.
Leckdo Smrt v Benátkách zná z filmu Luchina Viscontiho, ty nekonečné jízdy kamerou, transfokátor, pomalé panoramy, tvář nepřístupné Tadziovy matky či půvabný blonďáček Tadzio nakrucující se na pláži… nedá se na to tedy dívat každý den, ale vidět jej párkrát za čas na velkém plátně je zážitek. Především se Viscontimu podařilo rozvést pod Mannovou fabulí řadu témat: Benátky jako mrtvé město, krása a její nedostupnost, opuštěnost, stáří, otázky umělecké existence, přirozeně: smrt.
Krefeldská operní inscenace neřekla nic, spokojila se s předvedením příběhu a několika šlachovitých těl tanečníků menšího vzrůstu (když Státní opera Praha hledala svého Tadzia, také měla v požadavcích, že nesmí být vyšší než 170 cm).
Smrt v opeře v Praze
Ale Státní opera je přeci dál než německá oblastní scéna. Pozvala si renomovaného režiséra Yoshiho Oidu, inscenace dokonce vzniká jako koprodukce s festivaly v Aldeburghu a v Bregenzi a operou v Lyonu, rozpočtové a personální zdroje jsou neporovnatelné.
Dobrá zpráva je, že falešný sbor, omlácená scéna a stejně tak omlácená paměť zpěváků, zda mají jít sem nebo sem, tentokrát absentovaly. Sólisté byli velmi dobří, především Aschenbach, který v podstatě nesestoupí ze scény, si mě podmanil od samého začátku, pozornost nejen získal, ale také vedl a neztratil. Taneční sekce plnila svou úlohu dobře, dokázala oživit řadu scén a v některých místech vykřesala daleko víc než jen stafážové rozpohybování statických obrazů. V podstatě jsme se dočkali velmi profesionálních podmínek… tak co tu nehraje?
Režisér v rozhovoru pro Respekt říká (parafráze): „Když se mluví o režii, vím, že je něco špatně.“ Hm, zajímavý přístup, leccos o inscenaci vysvětluje. Přesto právě režii zmínit musím, nelze si nevšimnout toho, že chyběla.
Pokud připustíme, že režie je způsob bytí všech věcí na jevišti, od herců přes výpravu a rekvizity až po zasvícení toho kterého okamžiku: režie může být neviditelná, ale nesmí být nepřítomná. Jistě nikoho z nás nebaví sledovat onanistické výlevy režisérů, kteří chtějí prostřednictvím zvolených děl (bezbranně) mrtvých autorů urvat kus pozornosti a šokovat nápady, které nemají s dílem nic společného. Stejná muka jsou pro mne ovšem sedět v hledišti a dívat se na mechanické popocházení protagonistů, kteří odříkávají (odzpívávají) – někdy dobře, někdy špatně – svůj text.
Smrt v Benátkách má tu (ne)výhodu, že je dost ukecaná. Všechno tam na sebe Aschenbach prozradí (že má tvůrčí krizi, že je v Benátkách ošklivo, že Tadzio je krásný), v ději se tedy neztratíme. Škoda, že tuto informaci nám nedodal režisér s celým týmem ještě jiným způsobem než prostřednictvím textu.
Postavy přicházejí a odcházejí tak, jak zpívají. Nic není navíc. Na jevišti jen to, co je nezbytně potřeba. Maximální střídmost, nebo nulová invence? K čemu je tu režisér? Má říct zpěvákům, že mají přijít zleva a zprava, pak si sednou na tu židli (A jejda, potřebujeme židli, tu nám přinese tady Janek, a máme to vyřešeno!), až dozpívají, zas odejdou. Doprava. (Ještě jak je tam ta část o lásce, to si, Frede, prosím stoupni. Díky!)
Proč Aschenbach trpí? Proč ho zaujme zrovna Tadzio, co je na něm tak mimořádného? Jaké povahy je Tadziova krása? A kdo je ten mladý chlapec? (Ano, vím, že je to mladý Polák a nemá rád Rusy, ale nemá krása ještě jiné vlastnosti, jsou všechny tak ušlechtilé, není někdy krása děsivá nebo nemorální?) A Benátky, proč znepokojují Aschenbacha, jak nám opakovaně zpívá? Proč na nás tyto Benátky nepůsobí stejným dojmem? Proč nevidím, že Aschenbach Tadzia miluje, proč to pouze slyším? Opera byla uvedena v rámci cyklu Podoby lásky, ale o podobě této lásky nám dává pouze velmi fádní a nekonkrétní představu.
Tento jev jistě není řídký ani ve světě: slavné operní domy si najímají nejlepší pěvecké hvězdy, dirigenty a slovutné režiséry. Vznikají inscenace s úžasným zvukem, s působivou výpravou, ale přesto se špatným obrazem. Operní diváctvo je konzervativní. Ale opera není jen dekorace a hudba. Obraz nestačí uvést do souladu s hudbou, obraz v představení (v nejširším slova smyslu) musí hudbě předcházet. Právě melodie, jednotlivé linky, mezihry a celá struktura hudebního díla by měla pramenit z příběhu, jeho okolností, prostředí a postav. Oslavujeme zpravidla právě ty režiséry, kteří nám dokáží dodat iluzi, že hudba vyvěrá z nitra postav, že takto zpívají o svém bolu (lásce, radosti, nenávisti…), protože nemohou jinak, ne protože jim to někdo před mnoha lety nalinkoval do notového zápisu.
Jaká smrt?
Aschenbachovi se v dnech návštěvy Benátek doslova převrací celý život, dosud veškerá jeho práce a jeho život spočívali v řádu a oběti, v denní disciplíně, navyklém psaní bez oddechu. V tváří v tvář (takto blízko se ovšem nikdy nedostane) Tadziově postavě poznává, že je tu jiná možnost: nechat se unášet svými emocemi, vášněmi. Této cestě dá Aschenbach přednost, vše pěkně vysvětlí. Ale proč nenalézám na jevišti ony pohnutky? Co je na kráse, jež ho svádí, tak lákavé? A jaká je, vstřícná či nebezpečná? A jaká je smrt, která jej přivítá, útěšná – v poznání nového života, nebo bezbřeze trapná, smrt v přistižení, jak se snaží ukrást plod mládí, který už dávno přezrál?
Britten píše operu, která vystihuje jeho životní postoj. Měl sílu o sobě něco říct. Svůj vzkaz vložil do textu a partitury. Odcházím z opery a matně tuším Brittenův odkaz. Režisér mi ovšem nepomohl jej pochopit. Mohl jsem si pustit CD (doporučuji).